Sr. M. Veronika: Touha po naplněném životě. Příběh mého povolání.

Na duchovní povolání můžeme nahlížet z různého úhlu. Následující myšlenky jsou jednou z mnoha možností. Jednak jsou velice osobní a krom toho je pronáším v kontextu dnešních doby. Je možné, že bych je postupem času a s přibývajícími zkušenostmi vyjádřila jinak. Nejdřív se budu zabývat příběhem svého vlastního povolání. Jelikož jsem čtvrtým rokem novicmistrovou, budu krátce vyprávět také o zkušenostech, které naše společenství v této době získalo s mladými lidmi. Od té doby, co žiji v klášteře, nebyl náš noviciát nikdy prázdný. Některé uchazečky o řeholní život odešly, jiné zůstaly. Jak už to v každém životě chodí, musely jsme i my zrát skrze chyby a bolestné zkušenosti. Závěrem bych chtěla povzbudit ty, kdo se zamýšlejí nad možností vstoupit do kláštera.

Je všechno relativní?

Narodila jsem se v dnešní České republice v Brně. Můj dědeček vystudoval "Holztechnikum" v německém Rosenheimu a šéfoval pak rodinnému dřevařskému podniku až do doby, kdy komunisté zkonfiskovali všechen rodinný majetek. Doma panoval tichý protest proti politickému režimu, zprávy se poslouchaly na Svobodné Evropě anebo na Hlasu Ameriky a ze slyšeného se často vyvíjely diskuze o politické situaci. Můj děděček obdivoval jezuitský řád, obzvlášť Teilharda de Chardin. Víru jsme se snažili žít věrně, ale tak, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali. Má máma pracovala jako učitelka hudby a můj táta vystudoval při svém zaměstnání jako konstruktér uměleckou průmyslovku. Poslouchal rád vážnou hudbu, obzvlášť si oblíbil Mesiáše od Händla. Byla jsem vychovávaná tak, abych se naučila samostatně uvažovat a abych nevěřila všemu, o čem se nás ve škole snažili přesvědčit. Coby dítě jsem tušila, že nemohu s ostatními dětmi mluvit tak otevřeně, jak jsem byla zvyklá doma. Díky své introvertní povaze jsem se stáhla do sebe a užírala se výčitkami svědomí, když jsem viděla, že se mi často nedaří navázat kontakt s ostatními.

Naše farnost sv. Tomáše byla velmi živá a možná v tom byla i určitá dávka drzosti, když jsme pod ochrannými křídly SVAZARMu vyvíjeli skautskou činnost. Od třetí třídy jsem byla členkou dívčího skautského oddílu Severky a nadchla jsem se pro jeho ideály. Učila jsem se poznávat cenu přátelství a význam soběstačnosti a houževnatosti. Doma jsem hltala jednu knížku za druhou a když mě záhy dětská literatura přestala bavit, pustila jsem se do průzkumu knihovny svých rodičů. Přečetla jsem letecké novely Saint-Exupéryho a ponořila se do románů Erich Maria Remarqua. Vůbec jsem neočekávala, že po dokončení základní školy, budu přijatá na Uměleckou průmyslovku, vždyť jsem se o to ani nijak zvlášť nesnažila. Moji učitelé a většina spolužáků zasvětila svůj život výtvarnému umění, ve mě však hlodala otázka: "Může umění naplnit můj život?" V té době se mi dostala do rukou kniha, ve které blízký spolupracovník Alberta Einsteina vysvětloval mládeži jednoduchými slovy teorii relativity. Tato kniha mě šokovala: Je skutečně možné, že je všechno relativní? Ne, to není možné! Musí přece existovat nějaký záchytný bod, už čistě logicky musí existovat pravda. Je touto pravdou víra? Vlastně jsem chtěla víru pověsit na hřebík. Nedělní mše svatá mě však začala oslovovat tak hluboce, že jsem měla pocit, že chybí jen málo a přítomnost Boží bych během ní mohla nahmatat. Tehdy jsem přišla k poznání: "Zde je pravda" a rozhodla jsem se, každý den, ještě než začne škola, jít na mši svatou. Jako dítě jsem mívala strach, že by se mě někdo mohl zeptat, jestli věřím v Boha. Tenkrát bych svou víru asi zapřela. Bolestně jsem si uvědomila, že se musím učit ji vyznávat. V roce 1989 se komunistický režim sesypal a zavládlo sladké opojení svobodou. Pro mě nastal okamžik, kdy jsem si měla k svobodě vnější začít vydobývat svobodu vnitřní.

"Musíš je milovat"

Během všedního života jsem často narážela na svou pýchu. Při rozjímání nad evangeliem jsem si uvědomila, že se Ježíš (narozdíl ode mě) sklání k nohám svých učedníků. Tehdy jsem si předsevzala: "Když chceš být všude první, jednej podle evangelia a uč se být poslední a služebnicí všech." Knihy Tomáše Merthona mě nadchly pro cisterciácký řád a tak jsem se začala poohlížet po klášteře, do kterého bych mohla vstoupit. V téže době se ve východním Švýcarsku skupina aktivních věřících rozhodla, že se pokusí pomoci klášterům, které tu už delší dobu trpěly nedostatkem dorostu. V Katolickém týdeníku zveřejnili inzerát, ve kterém nabízeli mladým ženám se zájmem o řeholní život, že jim zaplatí cestu, pokud chtějí poznat některý ze švýcarských klášterů. Oslovilo mě, že šlo o nezávaznou nabídku, a proto jsem se vydala na cestu do kláštera Magdenau. Jednoduchý způsob života, který sestry vedly, na mě zapůsobil jako volání, a proto jsem v červenci roku 1993 vstoupila do tohoto společenství. Představovala jsem si, že můj život se bude odehrávat mezi modlitbou a běžnými domácími pracemi, ale Boží režie byla pro mě jiná.

Jednoho dne se na matku abatyši obrátili benediktini z Einsiedeln s návrhem, zda-li by neposlala některou ze sester studovat teologii. Byla jsem vybrána, a ačkoliv mě sužovala spousta pochybností, začala jsem pronikat do tajů této vědy. Po čtyřech letech v Einsiedeln jsem svá studia dokončila na mnišském univerzitním Institutu San Anselmo v Římě. Když se začalo ukazovat, že se mám po návratu do Magdenau stát novicmistrovou, jela jsem poprosit o radu sestry trapistky do Vitorchiana. Náš současný styl vedení mladých lidí se opírá především o zkušenosti matky abatyše Cristiany Piccardo, které popsala ve své knize "Pedagogia viva. Cîteaux novecento anni dopo." Do paměti se mi vrylo obzvlášť setkání s jednou starší sestrou ve Vitorchianu. Když jsem si tehdy stěžovala, že jsem ještě moc mladá a že neumím vést mladé lidi, vzala mě za ruku, podívala se mi zpříma do očí a řekla: "Veroniko, musíš je milovat."

Na první pohled se může zdát, že tato rada je až příliš jednoduchá, a přece obsahuje vše. Mladé lidi nepřivedeme ke Kristu zvláštními výchovnými metodami, nýbrž prostou láskou, která je osvobodí, aby se mohli stát takovými, jakými je Bůh chce mít. Není nutné konat ani víc ani míň, než, mladé lidi, kteří někdy v tu nejnevhodnější dobu klepou na naši klášterní bránu, milovat tak, jak to činí Ježíš. Pak budeme shovívaví, když bojují s kouřením anebo už mají za sebou různé zkušenosti ze sexuální oblasti. Nebudeme se pohoršovat nad jejich někdy prazvláštním způsobem oblékání a najdeme si čas jim naslouchat. V pravý okamžik bu-deme umět být na ně i nároční a budeme je vyučovat odříkání. Budeme je pokorně ctít jako osobnosti, i když se ještě často chovají jako děti. Pomůžeme jim dozrát právě tím, že budeme věřit v jejich ještě neodhalenou možnost stát se zralou osobností a ryzím křesťanem.

Přijmout a darovat odpuštění

Nemusíme se stydět vyznávat naši víru v Ježíše Krista a lásku k církvi. Nemusíme se přehnaně strachovat o budoucnost našich klášterů ani se snažit kdo ví jak je naplnit. Tváří tvář pravdě, kterou je Kristus, vybledne dřív nebo později každá lež, ať už se jedná o lež komunistické anebo konzumní společnosti.

Evangelium je radostná, přitom však náročná zvěst o vykupitelské moci Kristova kříže. Kdybychom tuto zvěst chtěli učinit atraktivnější, nabízeli bychom místa vína vodu. Před (mladý-mi) lidmi se za evangelium nesmíme stydět. Nemusíme jim také zamlčovat, že život v klášteře znamená, vydat se na cestu obrácení a volit z více možností často tu náročnější.

V běžném klášterním životě poznáme, jestli zájemkyně je způsobilá pro náš život. Často právě tehdy, když se projeví její slabosti, je nucena odložit masku za kterou skrývá svoji pravou tvář. Mladá žena má možnost odpovědět na naše pozvání k přijetí odpuštění a budovat s námi sesterského společenství, neboť klášterní společenství se utváří právě tehdy, když přijímáme a darujeme odpuštění.

Ty, kteří uvažují o řeholním životě, bych chtěla povzbudit, aby začali žít evangelium tam, kde se nyní nacházejí. Evangelium je jako úrodná půda, ve které je třeba zapustit kořeny, abychom mohli přinést plody. Kdo vytrvá v upřímné modlitbě, zjistí brzy, že se v jeho srdci probouzí touha darovat se Bohu. Obyčejně spolu s touto touhou vyvstávají také pochybnosti, které nejsou ničím neobvyklým. Ten, koho Kristus volá, aby ho následoval, se totiž musí učit nezakládat si na svých schopnostech, ale na Bohu. Někdy mohou tyto pochybnosti plynout také z toho, že se člověk necítí být hoden duchovního povolání. Jsme-li upřímní, budeme žasnout nad tím, že si Bůh vybral právě nás za své spolupracovníky a přátele. Kdo však odpoví na Boží volání, dostane mnohem víc, než čeho se vzdal.

V prosinci 2007.

Tento text byl německy uveřejněn pod názvem "Die Sehnsucht nach mehr. Vom Geschenk der Berufung." v časopise "Die Glocken von Mariastein" září/říjen 2006 číslo 5.